9. 1. 4. Sambahulāsuttaṃ.
224. Ekaṃ samayaṃ sambahulā bhikakhū kosalesu viharanti aññatarasmiṃ vanasaṇḍe atha kho te bhikkhū vassaṃ vutthā1 temāsaccayena cārikaṃ pakkamiṃsu. Atha kho yā tasmiṃ vanasaṇḍe adhivatthā devatā te bhikkhū apassantī paridevamānā tāyaṃ velāyaṃ imaṃ gāthaṃ abhāsi: Arati viya me'jja2 khāyati bahuke disvāna vivittena āsane, Te cittakathā bahussutā ko'me gotamasāvakā gatāti. Evaṃ vutte aññatarā devatā taṃ devataṃ gāthāya ajjhabhāsi: Magadhaṃ gatā kosalaṃ gatā ekacciyā pana vajjibhūmiyā, Migā3 viya asaṅgacārino aniketā viharanti bhikkhavoti. | Sambahulāsuttaṃ(SN 9.4-많음 경)
224. 이와 같이 나는 들었다. 한 때에 많은 비구들이 꼬살라의 어떤 밀림에 머물고 있었다. 그리고 그 비구들은 석 달 동안의 안거를 마치고 유행을 떠났다. 그러자 그 밀림에 사는 신이 비구들을 친견하지 못하게 되자 탄식하면서 이 사실에 대해서 이 게송을 읊었다. “많은 자리가 비어 있는 것을 보니 오늘 내게 슬픔이 생기네. 많이 배워서 여러 가지를 설하시던 고따마의 제자들은 어디로 가셨을까?” 이렇게 말하자 다른 신이 그에게 게송으로 대답했다. “마가다로도 가셨고 꼬살라로도 가셨고 어떤 분들은 왓지 땅으로 가셨습니다. 마치 줄에서 풀려난 사슴들처럼 비구들은 집이 없이 머뭅니다.” |